Ana příběh [č.3]

20. června 2010 v 9:24 |  Ana STORY
Potichu se kradu k ledničce, nebylo by na tom nic divného, kdyby nebyly dvě hodiny po půlnoci. Tyhle záchvaty žravosti mě občas v noci přepadnou, nějak to nemůžu korigovat. Stejně si pak řeknu, že tlustá už jsem, tak co, jeden nálet na ledničku mi nemůže víc ublížit. Samozřejmě že pak přijdou výčitky, ale odvážit se jít na záchod vyzvracet...ani náhodou. To raději budu tlustá a nikým nechtěná.

" Zorko, no teda, co to zase děláš?" ozve se mi za zády mámin hlas. Vypadá dost nakrknutě, což mě moc mrzí, jinak je moje mamča to nejlepší stvoření na světě.

" Víš, já nemohla nějak spát. Měla jsem strašný hlad!" vysvětluji překotně. Nevím jestli je trestné přehrabovat se obsahem ledničky ve dvě ráno, ale podle mámina obličeje usuzuji, že asi je.

" Zlato, jestli s tímhle nepřestaneš, nikdy si nikoho nenajdeš, tlusté holky nejsou v módě." Tím co řekne mě bodne přímo do toho nejcitlivějšího místa. Já osobně si tlustá nepřipadám. Jako, modelka nejsem, to ne, ale myslím, že některé holky jsou na tom podstatně hůř.

" Proč to říkáš, mami? Ubližuješ mi tím." Postesknu si.

" Zlato, ty víš, že tě mám ráda, ale už mě nebaví poslouchat kolegyně v práci, vychvalují své dcery do nebe, za to jak jsou krásné, štíhlounké a kluky obletované. Čím se jim mám pochlubit já? Tím, že jsi chytrá? Že studuješ vysokou školu? Jak říkám, dnes už tohle v módě není." Spustí slovní průjem, který ne a ne zastavit. Každým tím slovem se mi vryje bolestivě pod kůži, moje vlastní matka, ta která mi byla vždy oporou.

" Tohle nebudu poslouchat!" řeknu a třísknu kuchyňskými dveřmi. Co na tom, že je tak pozdě, nebo tak brzy, ať si celý barák myslí co chce.

Zavřu se do pokoje a rozbrečím se. Nechápu, co to do mamky vjelo, nikdy mi nic takového ani slůvkem nenaznačila a teď to na mě vybalí, jen tak z fleku. Zalezu do postele, objemu Felixe a brečím mu do kožichu. Ten už těch slz za celý můj život vsákl. Hnědý medvěd, plyšový samozřejmě, je mým zpovědníkem, žádnou pořádnou kamarádku nemám, nikdo se se mnou nikdy moc nechtěl bavit, možná proto, že jsem jiná, chytrá a sečtělá, nebo je to tím, že jsem tlustá? Začínám si s tím opravdu lámat hlavu. Jenže pak usoudím, že půl třetí ráno není vhodná doba na tak těžké téma. Raději si tedy lehnu a usnu.

V poledne se vzbudím celá rozlámaná a bolavá.

" Sakra" zakleju a vyskočím z postele. Pak si vzpomenu, že je neděle a že v neděli přednášky nejsou. Dojdu si tedy do koupelny, mrknu do zrcadla a zděsím se. Opuchlý a tlustý obličej, to není dobrá kombinace, postesknu si a opláchnu se studenou vodou. Umyji své docela rovné a bílé zuby a pak projdu celý byt, moje krásná matka tady není, taky dobře, po včerejšku bych ji stejně nechtěla vidět.

Ledničce se vyhnu obloukem, nemám na nic chuť. Navíc na ledničce taky mimo jiné kraviny visí vzkaz od mamky.

ZORO V LEDNICI MÁŠ NACHYSTANÝ SALÁT, NIC JINÉHO JÍST NEBUDEŠ!!!!

Těmi čtyřmi vykřičníky mě tak znechutila, že bych si teď nedala ani ty párky co se na mě tak hezky smějou. Vzkaz vztekle z ledničky strhnu až se rozkutálí magnety po kuchyni, zmuchlám ho a hodím do koše.

Celý den chodím po bytě jako v mrákotách. Sebralo mě to víc než sem čekala. Raději na sebe hodím bundu a vyběhnu ven, knihovna je místo, kde se vždy uklidním a přijdu na jiné myšlenky.

" Ahoj Zorko, rada tě vidím, dneska nám jdeš pomoct, nebo si jen něco vypůjčit?" ptá se mě paní Janka, knihovnice, kterou mám nejraději.

" Dnes jen půjčit, paní Janko, mám ještě hodně práce." Usměji se a hrnu si vybírat knihy, zabere mi to dobré dvě hodiny, než si vyberu něco pořádného.

" Hej koukej na tu tlusťoušku" uslyším jako by z neznáma. Ohlédnu se, nevidím nic, jen slyším hyhňání zpoza regálů. Jako vždy to jen přejdu, nevletím tam, na ty malé smrady, jako by to udělal kdokoli jiný, já jsem spíše tichá a nenápadná, nechám do sebe rýpat a narážet. Jsem prostě slaboch.

" Zorinko, dneska tak málo? Vždyť sis tak dlouho vybírala." Posteskne si knihovnice a už mi knihy markuje. Já jen pokrčím rameny, sbalím knihy a co nejdřív se odtud pakuju. Paní Janka se asi diví, není sama, taky nechápu, co se to děje, že neslyším nic jiného než narážky na svou váhu.

Doma si vlezu do koupelny, zamknu za sebou, svleču se donaha a prohlídnu si své tělo hezky zblízka. Vysoká jsem dost, 180 centimetrů je na holku docela hodně, a proto, že jsem tak vysoká, nejsem tlustá, jen udělaná baba. Po delším zkoumání každého centimetru svého těla a přebytečného tuku, dojdu i já k závěru, že jsem vážně tlustá. Toto zjištění docela dost bolí. Slzné přepážky se otevřou a slzy se rozkutálejí po tvářích. Rozmažu si řasenku, tudíž pohled do zrcadla způsobí další muka, tlustá, rozmazaná, spuchlá. Co s tím teď? Jsou dvě možnosti, buď se jít zabít, nebo s tím něco udělat. Druhá možnost se zdá přijatelnější, a rozhodně ne tak razantní, jako ta první. Donutím se tedy jít k ledničce a místo těch párečků si vzít ten nehezky vzhlížející salát. Postavím ho před sebe na stůl. Vezmu si vidličku a naštvaně nabodnu cherry rajčátko, strčím ho do pusy a zjistím, že tak hrozně to zase nechutná. Nabodnu další kus zeleniny, tuším, že je to okurka. S odporem ji vezmu mezi zuby a zkousnu, tohle už nebylo tak dobré, ale i přesto pokračuju dál až celý salát zmizí v mém žalůdku. Musím říct, že hlad nezmizel, je tady pořád a dožaduje se mé pozornosti.

" Buď zticha!" poručím břichu, nepomůže to však, zalezu raději do pokoje, vezmu knihu a začtu se. Ani to dnes nepomáhá. Pořád jakoby slyším volání ledničky, asi mi opravdu začíná hrabat.

" Zoro, jsi doma??" slyším volání matky z předsíně. Neozvu se ji, nemám náladu s ní mluvit. Stejně ale po chvíli otevře dveře do pokoje a mě nenapadne nic jiného než dělat že spím s knížkou v ruce. Pak slyším jak zavře zvenčí, její kroky se rozléhají po celém bytě, jde do kuchyně, asi se přesvědčuje, že jsem nesnědla nic jiného než ten odporný salát.

Dny pomalu ubíhaly, většinu času jsem měla hlad. Máma vždy zařídila aby v ledničce nebylo nic co by mě zasytilo, byla tam jen zelenina, nízkotučné jogurty a podobné blafy. Zvykám si na to.

" Ahoj Zoro, tak co jak se máš?" zeptá se mě Zuzana, když se potkáme na katedře českého jazyka.

" Ale mám se úžasně!" lžu jako když tiskne, ovšem žaludek mě prozradí, zakručí mi v něm tak hlasitě až se stydím.

" Máš hlad? Dám ti svačinu!" strachuje se Zuzka. Zastydím se.

" Hej Zuzi, snad se nebavíš s tou tlustou šprtkou?" zajímá Filipa, kluka co má se mnou pár přednášek, vezme Zuzku kolem krku, ta se mi omluví pohledem a dál pokračuje v chůzi s nima.
" Zdar metráčku!" otočí se ještě Filip. Tahle poznámka mě rozbrečí, uteču na záchod, jenže moc si nepomůžu, jsou tam zrcadla. Začínám opravdu nenávidět svůj odraz. Jsem opravdu tak špekatá a hnusná, musím to změnit. Rozhodnu se opravdu rázně, už nikdy nechci slyšet tyhle poznámky, uštěpačné poznámky, které mi tolik ubližují.

Přednášku vynechám, raději zajdu do knihkupectví a koupím nějaké knihy, s tématikou jak hubnout.

Doma se zavřu do pokoje a jen tak zběžně knihy prolistuju, musím začít cvičit, to se dozvím z každé z nich. Od přírody jsem dost líná, ale když se pro něco rozhodnu, tak jdu přes mrtvoly. Počkám si tedy až se setmí, nechci aby někdo viděl moje špeky natřásající se při běhu.

No musím říct, že mi ten "běh" dal zabrat. Domů dorazím celá schvácená asi za půl hodiny, nemůžu říct, že bych běžela celou cestu, spíše zjišťuji, že moje kondička je velice špatná. Stydím se za sebe, je mi ze sebe opravdu na zvracení, takže s vděkem příjmu máminu večeři v podobě dvou mrkví. Nechápu kde se to v ní bere, vždy mě měla ráda takovou jaká jsem. Nikdy nenarážela na mou váhu, nevím co jí to vzalo, ale mrzí mě to. S náladou pod psa sním dvě mrkve a vypiji tak litr vody, abych nějak utišila žaludek, moc to nepomůže, takže jdu zase spát hlady.

V knize píšou, že nejúčinnější je cvičit ráno, tak tedy natáhnu tepláky, mikinu, a vyběhnu ven. Přivstala jsem si, abych stihla chvíli běhat a chvíli cvičit sklapovačky. Ne, že by mě to nějak bavilo, ale musím ukázat okolí i sobě, že mám na to být hubená a krásná.

(Tak asi takhle nějak to začalo, a teď tu sedím na parapetu a koukám skrz zamřížované okno. Vločky padají, jakoby se nic nedělo, ale přitom se děje tolik věcí, které kdo nepoznal, nepochopí.

" Slečno Tomášová, pojďte na svačinu!" volá na mě sestra. Sevře se mi každý orgán v těle, už je to tady zase, postesknu si a jdu do jídelny jako na porážku. Sednu si ke stolu, útrpně se usměji na svou spolutrpitelku. Postaví před nás talíře s jídlem, zvedne se mi žaludek, moje kolegyně má taky docela problém. Sestra mi vrazí lžičku do ruky a poručí:

" Jezte, slečno Tomášová!" Vložím teda první sousto do úst, s velkou námahou ho spolknu, dávicí efekt se dostaví vzápětí. Potlačím ho, a zkouším to znovu, sestra na mě dohlíží. S odporem spolknu další sousto, to však neustojím a vyvrhnu obsah žaludku do připraveného kbelíku, nejsem jediná, nemám se za co stydět.

" Slečno Tomášová, vy se nechcete uzdravit, že ne? Zase vás připojíme na kapačky." hrozí sestra, vím, že to nemyslí zle, chce jen pomoct, jenže je tak moc těžké jíst! Bojím se každého sousta, vždyť to všechno jde na tloušťku, a já přece nechci bát tlustá.)

Dny ubíhaly a já se začala zlepšovat, vydržela jsem běžet hodinu v kuse a 100 sklapovaček nebyl problém udělat. Váha šla samozřejmě dolů, chvíli se mi zdálo, že to jde až moc lehce. Cítila jsem se moc dobře, konečně se po mně začali otáčet i chlapi. Perfektní pocit.

" No Zoro, vypadáš dobře!" usměje se na mě Zuza a zvědavě si mě prohlíží. Řekla bych, že se nestačí divit.

" Děkuji, ale nezdá se mi, že by to šlo moc vidět." podotknu potěšeně. Musím říct, že mě baví pohledy těch co mě uráželi, dokonce ani Filip si netroufne mít nějaké poznámky. Právě kolem mne prošel a nic neřekl, dokonce se ani nepodíval, jako by se styděl, vůl jeden.

Přestanu na něj myslet hned vzápětí, zvoní mi totiž telefon. Vyjdu před budovu fakulty, otevřu své věčko a zdravím bratránka.

" Ahoj můj drahý bratránku! Potřebuješ něco?"

" Ano drahá sestřenko! Tebe, přijeď dneska k nám, je akce a já bych tě rád vzal s sebou!" navrhuje, jeho zájem mě těší, tudíž s radostí souhlasím.

" Jsi skvělá, budu se na tebe těšit, dnešní večer si užijeme!" řekne ještě a než stihnu cokoliv podotknout zavěsí. Uvědomím si, že mě dlouho neviděl, neví, že jsem zhubla, jsem docela zvědavá co mi na to řekne. Na jeho názoru mi vždycky dost záleželo.

Mamce jen oznámím, že jedu pryč, nevyptává se mě. Je ráda, že konečně žiju, myslím, že je dokonce pyšná na to, že jsem dokázala zhubnout a tak se zviditelnit. Ještě předtím, než ale vyjdu tak si dám 200 sklapovaček a sprchu. Dávky cvičení zvyšuji podle potřeby, a spotřeby kalorií, dneska jsem měla jabko a jogurt, takže by snad 200 sklapovaček mohlo stačit. Pak si uvědomím, že dnes nestihnu běhat, a přidám ještě pár cviků navíc.

Zacvičím si, osprchuji se, mám to tak akorát. Bus v pohodě stíhám. Odveze mě na smluvené místo včas.

" Ahoj Zorko!" vítá mě bratránek radostně. " Skoro jsem tě nepoznal, jsi nějaká jiná, hodně si zhubla, ne?" zajímá ho.

" Právě, že jsem zase nabrala! Vypadám jako cvalík" postesknu si a prohlídnu se, vážně sem nějaká tlustá, to bude tím, že jsem vynechala běh. Zítra si to vynahradím a budu běhat o hodinu dýl.

" Jsi blázen sestřenko!" vyhrkne bratránek a vede mě do příjemně zařízeného klubu.

Představí mě všem svým známým, především svým kolegům. Jeden Dj mi padne do oka, vysoký asi tak jako já, modré oči, světle hnědé vlasy, pircing v bradě, sexy postava a sexy zadeček. Můžu na něm oči nechat. Škoda, že takoví kluci nechtějí tlusté holky.

" Ahoj, jsi modelka?" zeptá se mě právě ten hezounek.

" Cože? Mluvíš se mnou" rozhlédnu se kolem sebe.

" Jistě, že s tebou!" usměje se a mě zalechtá v podbříšku.

" Odkdypak jsou modelky tlusté?" zeptám se s lehkým, stydlivým úsměvem. Prohlídne si mě a začne se smát, chvíli nevím co si mám myslet.

" Můžu tě na něco pozvat?" jde rovnou na věc, neodmítnu, byla bych blbá, kdyby ano.

Objednám si pouze minerálku, ta nemá moc kalorií. Daniel si objedná sex on the beach, kdysi to bylo moje oblíbené pití, teď už si takovou kalorickou bombu dovolit nemůžu.

(Na tuhle chvíli si živě pamatuju, nikdy se neubráním slzám, ani tenhle okamžik není výjimkou. Svírám v ruce přitom Danovy dopisy a medvěda co mi poslal. Dalo by se říct, že mě drží nad vodou. Jenže dělí nás velká dálka a vysoké stěny tohohle ústavu. Už pomalu nevím jak vypadá, jsem tu tak dlouho. Nejhorší jsou ty moje domněnky. Co když si někoho našel? Nějakou krásnou, hubenou blondýnu. Z dopisů to nepoznám, pořád píše, že mě miluje, ale co je na tom pravdy? Třeba mi v nich lže, abych si neublížila.

Život za zdmi tohohle pekla je pořád stejný a stereotypní. Jídlo, terapie, jídlo, spánek a pak zas a znovu. Každý den je tak stejný, jak jen stejný může být. Můžu jen koukat do zdi a myslet na to, kdy se uzdravím a konečně se odsud dostanu. Což nevypadá moc nadějně, když v sobě udržím sotva tři sousta. Včera jsem zase byla na kapačce. Celou ruku mám zas modrou od špatně zavedené kanyly. Bolí to jako čert. Nejhorší je, že mám zakázané návštěvy, protože se můj stav nelepší. Asi se málo snažím.)

Ten večer jsem si s Danielem opravdu užila, moc jsme si padli do oka a taky se mi líbila hudba co hrál. Tak je fakt, že techno se mi líbí vždy, jenže Daniel byl za mixpultem tak sexy, že jsem z něj nemohla spustit oči.

A teď tady netrpělivě čekám na to, až se Danek objeví. Máme první schůzku od té akce. Třepu se trochu jako ratlík. V hlavě lítají myšlenky jako splašené, což není příliš dobré.

" Ahoj Zorko, dneska ti to strašně sluší!" zjeví se přede mnou jako duch, byla jsem zabraná do myšlenek tak moc, že jsem nevnímala okolí.

" Jé Dane, ahoj! K tvému vzhledu já nemám nikdy co dodat." usměji se trochu koketně. Dana má lichotka potěší a vzápětí ho zajímá, kde půjdeme. Mám chuť na malou procházku, protože, kdyby mě pozval na nějaké jídlo...no tak to teda vůbec, už tak jsem tlustá dost, dneska jsem už měla mrkev, a nemám v plánu jíst ještě něco.

" A nemáš chuť na něco dobrého? Můžeme zajít do cukrárny!" vyleze z něj a mě se při představě tolika kalorií podlomí nohy.

" Ehm, já nemám chuť, jedla jsem doma, víš, nacpala jsem se k prasknutí, takže procházku potřebuju, ať spálím nějaké ty kalorie." pronesu s předstíraným úsměvem, naštval mě tím hloupým nápadem, copak nevidí, že jsem tlustá na to, abych si mohla dovolit zajít do cukrárny. Nakonec tedy rezignuje. Donutí mě k pohybu a to tak, že si mě dovolí vzít za ruku. Chvíli ho nechápu, ale pak, když zjistím jak krásně hřeje jeho velká dlaň, zapomenu na rozpaky a kráčím vedle něj a užívám si jeho zaujatou řeč o mixování techna. Je tak sladký, pomyslím si a napadne mě tak akorát zastavit a políbit ho. Nevím kde v sobě seberu tolik odvahy, ale udělám to...normálně ho políbím. Zaskočím ho tím, ale nebrání se, což mi dodá odvahy, aby se z pusy vyvinul polibek. Pak si uvědomím, že jsem se s nikým ještě nelíbala, co když to pozná? Napadne mě scestně. Odstrčím ho.

" Promiň nechala jsem se unést." omlouvám se mu, nechápavě se na mě směje a podotkne něco v tom smyslu, že je jen rád.

/Občas se mi zdála zvláštní, ty narážky na to, že je tlustá mi zprvu přišly legrační, nikdy v životě jsem neviděl hezčí postavu. Nedošlo mi, že má problém. Jinak se zdála být v pohodě. Nikdy sice nechtěla jít na večeří, nebo na zmrzlinový pohár, ale nějak jsem tomu nepřikládal velký význam. Ale bylo mi sní vždy strašně fajn. Byla jiná než ty holky co jsem měl. Byla tak chytrá a zajímala se o mě, o to co mě baví. Mohl jsem jí hodiny vyprávět o jednom vinylu a ona mě se zaujetím poslouchala. To mě na ni fascinovalo.

Když došlo poprvé na sex, vypadala normálně, krásně, strašně sexy holka. Nemohl jsem se udržet, nikdy...ale pak se to začalo měnit. Myslím jako její postava, byla vyzáblejší a vyzáblejší. Už to nebylo tak sexy, ty kosti...když si na to vzpomenu je mi do breku, holka co tolik miluji, je v blázinci. Denně ji píšu, myslím na ni, ale nevím jak dlouho to ještě vydržím.
in love

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka:) Lucka:) | E-mail | Web | 26. června 2010 v 12:22 | Reagovat

mooooc krásnoučký...sice dlouhý...ale moooooc nádherný:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama